Psí škola Maxíkov

Jsem dlouhodobě zaujatá psím světem, zákony v něm vládnoucími a neustále dokola překvapovaná jeho jednoduchostí, ale přitom barevností, pevnými a neměnnými zásadami, ale přitom naprostou spravedlností.  Je obdivuhodný, hodně lidí by se od psů mohlo učit 

Postihlo mě to již v dětství, kdy jsem po několikaletém kňourání, že chci pejska, dostala knírače malého černé barvy - Edíka. To byl teprve tanec ...... Měla jsem hodně povinností, bydlela na okraji Prahy na rozestavěném sídlišti,a neměla moc možností s pejskem kamkoli docházet. Takže jsem se začala učit sama pozorovat Edíka a trošku proniknout do psího světa. Mí rodiče neměli moc pochopení a neustále ho pouze rozmazlovali. Edíka jsem naučila pouze základní potřebné věci, více mi bohužel tenkrát nebylo umožněno. Pak přišla přestávka v podobě mateřské dovolené, stěhování do Kolína a starost o rodinné záležitosti. 

V r. 2003 jsem si pořídila pejska rasy West Highland White terier, bez PP, Maxíka. To byl teprve můj učitel! Byl tak strašně akční, veselý, hravý, prostě opravdový přítel, a to i do nepohody. Po přestěhování v r. 2004 do Děčína jsem se přihlásila do ZKO Děčín na výcvik agility, který zde vedla Alice Boháčová, už tenkrát rozhodčí Klubu agility ČR, i když pro takový sport neměl absolutně proporce, jeho tělíčko bylo moc dlouhé, nožky krátké, váha na to vše hraniční  A absolutně agility propadl a já propadla jemu  Během své kariéry získal jako první a myslím si, že dosud jediný westík, doživotní titul Agility Champion Klubu agility ČR, získali jsme spoustu nových přátel psích i lidských, a to v celé ČR, díky závodům se podívali na místa v naší republice, kam bychom asi nikdy normálně nejeli, myslím, že prožil krásný život. Já jsem získala titul "Instruktor agility Klubu agility ČR". Během těch let jsme vyzkoušeli i různé jiné sporty, například coursing ho také velmi bavil, rád pracoval i v poslušnosti. V ZKO Děčín jsme spolu řádili až do jeho smrti, v r. 2015, kdy spolu s ním odešel i kus mého srdce 

V r. 2012 jsem si pořídila k Maxíkovi fenku rasy borderterier, s PP, Emmičku. Emmča je uragán vášní pro jakýkoli psí sport, a moje další veliká učitelka. Miluje obrany, poslušnost, agility, coursing, různé triky pozitivní motivací, řešení hlavolamů, táhne ji to jako loveckého psa samozřejmě i k lesním pracem a norování je pro ni srdeční záležitost. Nejvíce se věnujeme agility, kde závodíme v nejvyšší kategorii A3. Začínali jsme v ZKO Děčín v r. 2013, ale v r. 2014 jsme přešli do Ústí nad Labem k Monice Fantové, kde jsme dosud, jezdíme však také na různé intenzivní tréninky k různým trenérům po celé ČR, dále semináře a výcvikové víkendy, tábory atd. Emmička měla dva vrhy štěňat, všechna jsou moc šikovná a věnují se různým psím sportům, např. stopám, dogdancingu, agility, ale také třeba vyhledávání lanýžů  Mám z nich radost. Z jejího prvního vrhu jsem si nechala pejska, jmenuje se Bono. Bono mi zase ukázal psí svět o level výš, nejvíce ho baví agility, kdy v současné době teprve začíná závodit. Zároveň jsem se od r. 2018 stala instruktorkou psí školky MVDr. Markéty Grešíkové, což je velice obohacující záležitost a zde získávám rovněž cenné zkušenosti.

Po nečekané smrti Maxíka v r. 2015 jsem si řekla, že zaplním hned prázdné místo ve smečce a z útulku v Ústí nad Labem jsme si vzali křížence střední velikosti Nicka. To byla teprve zkušenost! Nick bylo ze všeho vystrašené a kolem sebe kousající klubíčko nervů. Tento pejsek nevím čím prošel, ale asi to bylo hrozné. Několik měsíců se mnou "bojoval o život". Pro něj to bylo asi opravdu hrozné, v běžných situacích, které normálnímu psu nepřipadají vůbec a ani trochu nebezpečné, mu naskočil vzorec - "zachraň se, jinak je po tobě" a kousal a kousal. Nezastírám, že to s ním bylo tenkrát opravdu těžké, několikrát mě pokousal a měla jsem všeho po krk, ale když k něčemu neznámému přistupujete pozitivně a s chutí to vyřešit, jde všechno. V začátcích mi oc pomohli psí etolog Viktor Dostál, Marcela Wichlasová a MVDr. Markéta Grešíková, kteří mi vrátili klid do duše a víru, že se vše zlepší.  A opravdu zlepšení přišlo, zhruba po půl roce, a opravdu mi začal věřit až tak po 3 letech. Nyní je to mazel největší, ale pořád musím mít na paměti jeho pokřivené vnímání světa a brát na to ohledy. Od Nicka jsem se toho opravdu naučila hodně.

Za celou tuto dobu jsem se zúčastnila nespočetu seminářů, školení a intenzivních treninků na téma agility, pozitivní motivace, prošla kurzem stříhání psů, provádění relaxačních a uvolňujících masáží psů, dále cvičení na balančních míčích. 

S každým pejskem je to jiné a neustále více a více obohacující. Miluji ten svět a doufám, že mi v něm bude umožněno ještě dlouho setrvat. Chci žít v souladu se svou smečkou, nikoli jen vedle nich. Záleží na každém z nás, co si vybere - psi v tom mají jasno  

Komentáře

Přispívat do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé.

V diskuzi není zatím žádný příspěvek